I kdybychom byli s činností našich politiků nespokojení sebevíc, jedno jim upřít nemůžeme. A to skutečnost, že jsou pro nás prostě nepostradatelní. I když jsou pro nás docela drahým luxusem, i když si často počínají jinak, než bychom si my jejich voliči i nevoliči přáli, i když jim někdy navzdory znalosti jejich jmen nemůžeme přijít na jméno, musíme je mít. Protože dělají i to, co se dělat musí a co by nikdo jiný než oni neudělal, a nejen to, co by dělat neměli.
Politici musí přece reprezentovat svoji zemi, případně jiný územně správní celek, do jejichž vedení byli zvoleni či dosazeni. Musí zastupovat zájmy všech lidí, kteří zde žijí, protože nikdy nebude možné, aby ve styku s jinými zeměmi a regiony, podniky a kdo ví, kým ještě, vystupoval každý jedinec sám za sebe.
Politici musí také stanovovat pravidla, podle kterých se žije, podniká, financuje to či ono, musí řídit jim podřízené resorty nebo firmy, a musí logicky i dohlížet na kontrolu dodržování zákonů a předpisů. Což se pochopitelně leckomu z nás obyčejných lidí moc nezamlouvá, ale je a musí tomu tak být, nemáme-li žít jako stádo.
Politiky prostě potřebujeme, politika je nutnost. A není pravděpodobné, že by se na tom někdy něco změnilo. A tak my lidé chodíme k volbám, abychom si vybrali takovou politiku a takové politiky, kteří ji budou realizovat, a to pokud možno co nejkvalitněji a v náš prospěch. Případně k volbám nechodíme, čímž ale také volíme, protože tím zvyšujeme význam hlasů těch volících. Vybíráme si na daná období, až do dalších voleb, své reprezentanty, a doufáme, že nám za jejich vládnutí bude líp. A někdy líp také je. I když samozřejmě někdy také není. Protože i politici jsou jenom lidi. A i kdyby se snažili sebevíc, zázraky dělat nedokážou. Ani kdyby chtěli, natož když se jim nechce.
A tak na politiku většinou nadáváme. Protože není na světě člověk ten, jenž by se zavděčil lidem všem. A o politicích to platí především.